Co je kroj?

Slovník spisovné češtiny vysvětluje pojem kroj závazně a jednoduše jako – oděv charakteristický pro určitý kraj, dobu, organizaci apod. V běžném kontextu naší řeči pojem kroj spojujeme s přívlastky. Pro naše téma to jsou hned přívlastky dva- národní a lidový. Každý z nich dává pojmu trochu jiné zabarvení. Překrývají se ve společné rovině tradičního, rustikálního a bizarního oblečení venkovanů minulých generací. V historických podmínkách českých zemí, kde se města od dob středověku rychle nivelizovala, přizpůsobovala evropské módě a do značné míry poněmčovala, lze pojem lidový a národní více než jinde propojit. Alespoň v tomto smyslu se oba pojmy vyvíjely od dob národního obrození, kdy i vlastní pojmy český lid a národ do jisté míry splývaly a měly specifický nádech venkovského domova.

Zdroj : Jiřina Langhammerová, České lidové kroje, ISBN 80-208-0328-9

Kroje severovýchodních Čech

Sever a východ Čech má ve srovnání s jihovýchodem českého území kroj jednotnějšího charakteru. Nosil se zde kratší dobu a hlavně dosti brzy přijal dobové znaky. Přesto zde najdeme velice zajímavé krojové sestavy. Podkrkonoší má oblečení podhorského typu, ale výrazněji než u svátečního se projevuje v oblečení všedním. Zde jsou běžné ručně tkané látky, hlavně kanafasy a z nich se šijí různé sukně, kanduše se živůtkem, které jsme viděli např. v Pošumaví. Nosili se zde ženské volné kabátky “flandy” s kretonu, plátna, barchetu. Hezky uvázané šátky s trčícími cípky nad čelem. Tak se chodilo ve Vysokém nad Jizerou, Pasekách, Rokytnici. Muži nosili plátěné, cajkové i soukenné kazajky a kalhoty, vysoké boty, čepice – více dobové než místní. Sváteční kroje žen z počátku 19. století jsou vyšívány barevným hedvábím drobnými kvítky. Několik takových zástěr se zachovalo z Vrchlabska a Turnovska. Podle staré tradice se i zde vyšívalo na domácím lněném plátně – bílém i modrém. Rozkvetlejší vzory tohoto stylu najdeme kolem Trosek a Rovenska. Speciálně vyšité bývaly i ženské vínky kolem Turnova, které jsou cele vykryté hustými stehy v červené barvě hedvábí. Nosily je i dívky, které k nim tvořily zvláštní vysoké účesy s jehlicemi. Starší oděvní styl Podkrkonoší má jednoduchý řád. Součástí svrchního odění jsou často ze sukna – mužů i žen. Z něj se šijí i útlé kabátky s varhánky a zdobením u výstřihu ve formě stuhových rýžků a skládání. K nim se nosily i krásné, karmazínem vyšité plachetky, umně vyškrobené a uvázané. Na Novopacku, Jičínsku a Hořicku se kroje brzy přizpůsobily městské módě s dominující a obecnou bílou výšivkou. Její vzory jsou však trochu schematičtější, plátno tužší. Ale i sem brzy proniká např. bílý tyl a výšivka na něm spolu s krojem dostává obecný charakter s hedvábnými sukněmi, šněrovačkami a zlatými čepci. Ovšem podkrkonošské zlaté a stříbrné čepce jsou unikátní. Zdejší hory jsou proslulé jako naleziště drahokamů. Mezi ně patřily i české granáty. Selky zde nebyly tak bohaté, aby je nosily v celých náhrdelnících, jako např. v Polabí. Po jednotlivých kamíncích se v Podkrkonoší našívaly jsou součásti reliéfních výšivek právě do zmíněných čepců a daly tak vzniknout obdivuhodným dílům lidového umění.

Zdroj: Jiřina Langhammerová, České lidové kroje, ISBN 80-208-0328-9